Úryvek z Já, bůh rachotu
Pak jako v každým praštěným náboženství začaly idolky. Slovotvorce ty modly nazval uctívačenkama. Třeba začali vyrábět mý sošky. Měl jsem tam pozdvižený paže, jako že nakažuju bezvěrce. Pak sochali mý sochy, podživotní, životní a nadživotní velikost. Tužkám dávali na cvakátko mou hlavu. Mý fotografie rámovali do jednotlivejch obilniček do ouřadů, do škol a domácností. Vyprávět vám tady o novodobým školství a ouřadování by vydalo na jednu samostatnou rozčilovací kapitolu, tak to přejdem dál.
Natáčeli na různý nosiče můj hlas. Psali vo mně knížky, tu hlavní psal sám vrchní slovotvorce a dlouho vymejšlel, jak se jí bude říkat. Za vzor si vzal různý védy, sútry, bibli, svitky, Avestu, Korán a tak dál. Rozhod o tom, že posvátná kniha o našem náboženství musí mít i úplně odlišnou stavbu, žádný verše, žalmy ani podobný kvákoty. Vymejšlel i novej druh písma. Já věděl jen to, že knize dal prozatímní název žertvice, proč takovej, to jsem netušil.
Do zázemí putovaly taky četný nahrávky, který mohli svědomitskejm věřícím přehrávat jenom noví kněží – aby se naše církev odstříhla vod starejch, slovo kněz bylo taky nahrazený, pro to vynalezl slovotvorce termín „třín“.
Nevim, podle mě už se zbláznili úplně, byli jako pravověrní nacisti, když chtěli chovat jen dobytek, kterej odpovídal církevnímu učení, žrát z nádob, který byly upravený pro dobrý svědomí, když pro nejběžnější každodenní činnosti vymejšleli nejuhozenější slova. Byli jurodiví.