Domov pro anděly

Vlastně oni by to mohli bejt mý děti. Mám na to zrovna ideální věk. Počítal s touhle myšlenkou Gabriel?

-„Ty nejsi ospalej?“ divil jsem se, když jsme tak zase ve dvou seděli za stolem dole v kuchyni.

-„Spánek počká. Teď ještě trochu pomůžu vám, Filipe. Za to, že jste pomohl nám. Mně a Vesně,“ mluvil zase tajuplně.

Zvedl jsem ruce v odpíravém gestu.

-„Podívej, Gabrieli,“ oslovil jsem ho, -„ať už máš jakýkoli nadpřirozený schopnosti, ať už umíš číst myšlenky nebo věštit budoucnost, prozraď mi jednu věc. Proč sis vybral Vesnu? A proč mě?“

Ta otázka se pověsila do éteru v kuchyni jako pavouk na svou nit.

Bimbala se mezi náma.

-„Řekl snad anděl Gabriel úplně přesně, proč si vybral Marii a Josefa?“ odpověděl tak, až se mi z toho zarazil dech.

-„Proč sem pleteš takový věci?“ ošíval jsem se.

-„Ale, to mě jen tak napadlo,“ zamlouval to. –„Vesna potřebuje zachránit. A vy taky. Pojďte radši na dvorek. Chci si s nimi popovídat.“

-„S kým?“ vylekal jsem se.

-„S králíčky. A se slepicemi,“ šokoval mě.

-„Co to meleš?“ nechápal jsem.

-„Tak pojďte už. Ta zvířata mají hlad. Sbíral jste dnes už vejce?“

-„Žádný nenesou. Jsou to mrchy.“

Zamrkal. Zved se. Já teda s ním. Vůbec jsem nechápal, jak může vědět, že mám vzadu slepice a králíky. Jedině že by mi prolez skrznaskrz celej barák, když jsem venčil Bojara.

Pes se zved taky a pajdal s náma. Vždycky chtěl bejt při krmení. Hlídal mě a taky ty králíky a slepice, aby náhodou něco nevyvedli.

Vrzajícíma dveřma jsme vyšli na zastřešenej dvorek. Od jara jsem se ho snažil uklízet, smejčit, pálil jsem starý seno, slámu, ometal pavučiny, rozbíjel a odhřebíkoval starý desky a poličky od oleje a stoletýho prachu.

Gabriel se po dvorku a po stodole rozhlížel, jako by to tady viděl poprvý. Taky tady třeba nebyl, když jsem venčil psa.

Hned zamířil k bejvalýmu prasečímu chlívku, kde jsem uskladnil polínka dříví a hromadu briket na zimu. V druhý části chléva stojí ale králíkárna a v ní hopsaj jeden stříbrosrstej samec a tři ramlice – jedna černá, druhá stříbrná a třetí hnědá jako polňák.

Musím k tomu ještě dodat, že králíky chovat neumím. Učím se to. Budou mít první mladý. Až samec zapracuje. Mám dojem, že ještě nic. Až si ramličky ocuchaj srst a nahrabaj do růžku seno, vytvořej hnízda pro svý maličký ratolesti.

Jenže já králíky nezabíjím. Vlastně nezabíjím žádnýho tvora. Takže pak budu muset požádat někoho z okolí, kdo mi tu vražednickou práci udělá.

Dycky jsem měl odpor ke krvi, k jatkám, k zabijačkám. Jenže nějak majetnej rozhodně nejsem a nějaký to maso občas potřebuju.

Gabriel jde rovnou ke hnědý samičce. Je malej, tak si strčí pod nohy špalek. Vyleze na něj a otevře dvířka. Hnědá párkrát poskočí. Zašvihá ušima. Pak připanáčkuje k jeho ruce. Sedne si, ušiska schlípne za hlavu a nechá se klidně hladit. Takle se ode mě nikdy nenechala. A Gabriel jí cosi šeptá. Skoro tak, jak šeptal Vesně tím jejím neznámým jazykem. Mluví Gabriel i králičím jazykem?

 Tak tam stojím a pozoruju toho prapodivnýho kluka, jak mi jednu po druhé hladí všechny ramlice a povídá si s nima. A teprve až dokonverzuje s poslední králicí, obrátí se ke mně a povídá, rozjasněnej jak měsíček:

-„vždycky jsem toužil mít králíka. Připadají mi jako bytosti z říše snů. Mají ten svůj hýbací čeníšek. Když dýchají, ten čeníšek se nepatrně hýbe.“

-„Co sis s nima povídal?“ zeptám se s pousmáním.

-„Že jim od zítřka vyndáme králíkárnu na světlo, aby nežili v té temnotě v chlívku. A pak budou mít mláďátka. A život se jim na krátkou chvíli rozjasní. Aspoň na tu chvilku, než jim odrůstající potomečkové začnou kousat do bradavek a všelijak je trápit.“

Mlčel jsem. Na to se nic říct nedalo.

Je to jasnovidec? Mimozemšťan? Prorok s dětskou duší? Dobře, klidně vyndáme králíky na světlo, když to chce. Když mu to udělá radost.

-„Největší radost z králíčků bude mít Vesna. Taky je miluje. A co teprve, až přijdou na svět mláďátka!“ dopověděl ještě. Pak šel k ohrádce se slípkami.

Jedna kokodákla. Hřebínky jim visely na stranu. Kropenatá stála na jedný noze. Rezavá spala. Měla hlavu pod křídlem.

-„Je jasné, proč nesnáší, Filipe,“ zhodnotil krátkým, všeobsahujícím pohledem. Pak ohrádku otevřel. Pobídl slepice, aby vylezly.

-„Mám je tam, aby tady všude nebyly kuřince!“ protestoval jsem a snažil se jim zamezit v expanzi na dvůr. Ale Gabriel šel, otevřel dokonce i vrata a vypustil kury do přírody.

-„Z kopce může přijít liška nebo přilítnout káně!“ argumentoval jsem. Ale marně.

-„Darujte jim víc světla. Víc pohybu. Víc vitamínů a minerálů k sezobání. Pak se budete divit, kolik vajec seberete,“ řekl zase vážným tónem.

-„Ale jak je pak v tom lese pochytám?“ nedůvěřoval jsem.

-„Nebojte se, Filipe. Vrátí se samy. Nechte pootevřená vrata. Liška, káně ani jiní vetřelci dnes nehrozí. A slepice budou do setmění opět ve své ohrádce.“

Zamyšleně se díval do korun stromů. Habrům a javorům žloutlo listí a odpadávalo v lehkých závanech větru na zem.

Proč je uvěřit někdy tak těžký a jindy lehčí než pírko?

Asi proto, že žijem v zajetejch kolejích. Nevěříme ničemu, co do těch kolejí nepatří. A Gabriel s Vesnou tam rozhodně nepatří.