Oblíbená místa
Český les
...takové, jak to tu popisuje Andreas, už to v pohraničí není. Vidím jeho očima zčásti dřevěná stavení rozesetá pod lesy. Vidím stády krav spasené horské louky s osamělými keři nebo břízami veprostřed...
...namísto živých vesnic s upracovanými lidmi jsou tu teď jen kopřivy a smuteční olše nad zaniklými obcemi. Jen když je po zimě a sleze sníh, jsou vidět tu a tam rozvaliny z kamení. Na lesních stezkách člověk narazí na zbytek mlýnice a bývalý rybník. A kdysi tu žil zuřivý mlynář Christoph. A bylo tu živo jako jinde v Čechách. Jdete dál a narazíte na lovecký zámeček v kopřivách. Jen sesuté zdivo. Oknem se dravě vyvaluje vrba. Na místě kuchyně se natřásá padesát let starý smrk.
A jdete dál a spatříte ruinu kdysi slavného poutního kostela. Na ceduli na průčelí je velkým písmem napsáno "Zákaz vstupu. Hrozí nebezpečí úrazu". Bůh odsud odešel spolu s původními obyvateli.
...Andreasi, šel jsem tvou živou krajinou a slyšel brebentění desítek vesnic. Námluvy, svátky, nábožnost a strachy. Slyšel jsem jejich pověsti. A teď tady stojím na kopečku hlíny. Pod ním jsou základy velkého Schwabova hostince. Tedy jediné, co z něj zbylo. Chodily sem stovky lidí. Bavit se, jíst, pít, bát se a probírat události. Z hlíny vykukuje plechový hrníček s utrženým uchem. A na nedalekém hřbitově je pomník roztříštěný do padesáti kousků.
Padesát kousků... to symbolizuje nejméně padesát vesnic, které zanikly...
( z knihy Blůdička )
Vranová
Aleš se nechtěl nechat zahanbit. Obcházel to místo dokola, větřil, přivíral oči, ale nepocítil nic zvláštního. Až potom zaslechl tenoulinký pískot. Šel za ním, vzdálil se od mýtinky s krmelcem asi dvacet třicet kroků. Pískot sílil. Připomínal dětský pláč odněkud zpovzdálí. Nebo zvuk raněného zvířete… a to spíš.
-„Tak co? Slyšíš to?“ objevil se mu Trčka za zády. –„Co sem léta chodím, ten zvuk tady pořád je a je stejnej…“
-„Co to může být?“ zarazil se Hyxa.
-„Říkají tomu tady Plačtivá paseka. Odnepaměti. Nikdo přesně neví proč. Jen my dva to teď víme. Protože to slyšíme. To je první znamení, který ti dnes ukážu. Pamatuj si krmelec a Plačtivou paseku. A půjdem dál…“
-„Dál?“ Hyxa pořád nechápal, co má tajnůstkářský stařík v plánu.
-„Nejdřív to tu musíš nasát do nozder, musíš pochopit, jakou řečí kraj kolem vrchu Isar mluví… Pojď, teď ti ukážu pár zvláštních stromů.“
Vydali se zarostlou pěšinou potemnělým lesem. Aleš už by skoro použil svítilnu, ale čiperný Trčka měl asi oči navyklé přítmí.
Dovedl ho k pahýlu obrovského buku, takový buky stály v Boubínským pralese. Byl pozoruhodný už tím, že široko daleko žádný buk nebyl.
-„Chorošový buk,“ poukázal Trčka na houbové nárůstky na dva metry širokém pahýlu.
Chorošů bylo na kmeni snad několik stovek. V narůstající tmě vypadaly jako přivřená víčka. Třeba za měsíčního svitu ožívají…
-„Mizerníci milujou divný stromy,“ řekl Trčka, -„a hlavně ty prastarý. Ty, který skrývaj moudrost dávnověku…“
-„Jak to můžete vědět, že je milujou?“ nechápal Aleš.
-„Vím to. Pamatuj si toto znamení. Chorošový buk…“
A znovu vyšli. Tentokrát už použil Trčka svítilnu a druhou, nerozžatou, svěřil do ruky Alešovi.
( z knihy Reje mizerníků )