Příběh Vilibalda Brože
Příběh Vilibalda Brože ( 2013 )
Vyrůstal jsem v době, kdy se na venkově děly ty největší změny. Sedláci dostali oprávněný strach, že jim rozeberou půdu. Že jim ji rozeberou povaleči a lemplové, které předtím nechtěli zaměstnat ani jako špinavé čeledíny.
O Češích se říká, že se nikdy nebránili se zbraní v ruce. Že Poláci a Maďaři byli lepší kabrňáci.
Zrovna jsem dostal vlastní rozum, když se z rozhlasových tlampačů nad tajícím sněhem u nás ve vsi ozývala plamenná řeč Klémy Gottwalda. Když rozdával všem, kteří ještě neuvěřili v komunismus, novou velkolepou budoucnost a mír. Na to lidi zubožení válečným hladem a nenávistí k pánům a úřadům z předešlé republiky, rádi skočili.
Zrovna u nás na okrese, kde to se zemědělstvím bylo kvůli rázu krajiny špatné, ale bylo několik tvrdých odpůrců nového zřízení.
Jedním z nich byl můj strýc, Emanuel Sirotek. Na rozdíl od tlamatých pánů z Prahy byl osobně v Sovětském svazu. Jako zemědělský delegát byl na Ukrajině, když tam probíhal nejhorší hladomor všech dob. Stalinský hladomor. To byla ta fanfárami opředená budoucnost kolchozů a sovchozů. Strýček komunisty k smrti nenáviděl. Fanaticky šel proti nim.
Když viděl, jak se hlupáci a naivové přidávají na jejich stranu víc a víc, neemigroval. Věřil, že takových nebojsů jako on bude v republice víc. Že se těm převlečeným nacistům postaví se zbraní v ruce. Protože Češi už toho mají dost. Na co vyhnali Němce? Aby jim sem přitáhli Mongolci?
Všechno, co se týkalo podvratné činnosti mého strýce, bylo tajné. A já byl mladý kluk a měl jsem horkou hlavu. Chtěl jsem po Emanuelově vzoru trestat komunistické funkcionáře. Jenže i pro strýce a jeho spojence jsem byl moc mladý a nebezpečný.
Když hned ten podzim po Únoru odstřihli elektrické vedení v obci, kde se konala schůze ke zřízení JZD a stříleli ze zbrojovácké pušky na jednoho horlivého tlučhubu, který předtím spal u krav a opíjel se do němoty, toužil jsem být jedním z nich. Už nikdo mě nemohl přesvědčit, že jsem moc mladý. Mým cílem bylo dostat tady pár komoušů, sabotovat jim úřady, schůze, to jejich rozorávání mezí a vraždění koní. Pak se stát odbojářem. Partyzánem. Vojákem U.S.Army, který vjede na vítězných amerických tancích do Prahy a rozdrtí tam těm špatně mluvícím strejcům hlavy.
Pak udělali strýc a jeho tajná skupina první pumový útok na úřadovnu strany. Zatoužil jsem osobně hodit bombu do toho jejich úřadu v Praze.
Odbojáři viděli, že už se mnou nic nesvedou, a tak jsem je aspoň vozil na motorce na místa, kde se setkávali. Odkud pozorovali, jak funkcionáři schůzují. Jak ničemové kolektivizují. Jak nejbohatší sedláci z okresu míří do táborů nucených prací a jejich manželky, děti a matky se musí nuceně vystěhovávat.
Pozorovali jsme, jak zakročují proti církevním řádům. Nedaleko od nás žily ve starém klášteře sestry, které se celý život staraly o nemohoucí lidi. Teď jim jejich ubohý klášter sebrali, staré nastrkali do ústavu se zamračenými ošetřovatelkami a sestry rozehnali po republice, některé pro jistotu zavřeli.
Sledovali jsme, jak s pouty na rukou odchází z fary náš pan farář, kterého jsme pak už nikdy neviděli. A to jen proto, že byl spolužákem důstojného pána Josefa Toufara, který si dovolil sestrojit ve svém malém kostelíku v Číhošti zázrak.
Dívali jsme se s brekem, jak statkáři Vilímkovi vyvádějí jeho slavné koně, jeho pýchu. Viděli jsme, jak paní Vilímková, jeho žena, která nikdy na veřejnosti neuronila slzu, padla na kolena a doslova řvala, když ty krásné koně na čerstvě rozoraných mezích stříleli. A ironií osudu v ten den dorazily první traktory, hrdá to pomoc se Svazu.
Pozorovali jsme, jak se stále víc a víc našich sousedů dává na jejich stranu. Ze strachu. Ze zoufalství. Z vypočítavosti. Nebo že jim uvěřili.
Pořád nás nedostali. I když jsme provedli další útok na ještě větší sekretariát strany. I pak, když jsme přepadli se šátky na hlavě služebnu SNB a postřelili příslušníka.
Stále jsme na převrat a občanskou válku neměli dost zbraní. A vést osamělý vlčí boj byla čím dál větší dřina. Ať už je odbojář sebeopatrnější, smyčka se jednou začne stahovat. Nějaký kousek domina nevydrží a zbortí se. A s sebou strhne všechno. Nebo aspoň většinu, jak to bylo i s naší skupinou.
Teprve po letech jsem se za hranicemi dozvěděl, že takových odbojných skupin bylo v té době víc. Někteří jich – komunistů - dokonce dostali víc. Někteří zaměstnali desítky tisíc esenbáků a vojáků. Ale všichni jsme měli jedno společné. Voda se za námi zavřela a nikdo nás zpod hladiny nevylovil. Všichni se poslušně zařadili do řad přitleskávačů, kývačů a proplouvačů. Zbytek pozavírali, umořili v dolech, nebo dokonce oběsili.
Já čím dál silněji toužil po útěku na západ. Nemohli jsme sehnat dost zbraní. Nešlo se pořád jenom přemisťovat a skrývat. Nepřátel přibývalo i v malých vesnicích. Chtěl jsem se dát k spravedlivé U.S.Army a pak se jako parašutista vrátit osvobodit naši zemi.
Strýc mi vyprávěl o parašutistech, kteří sem z Anglie přišli zabít Heydricha. Gabčík s Kubišem se pro mě stali vzory. Ale vím, že po jejich činu trpěli další lidé. V koncentrácích. Na popravištích. Ve věznicích.
Jsme my třetí odboj? Ne. Přišlo mi, že nás lidi tolik nepotřebují. Že nás neuznávají. Bojí se nás. To proto, že komunisté hlásali mír a vydávali nás na bandity a vrahy. A právě ti obyčejní lidé měli koncentráků a strachu dost z období nacistů. A byli unavení. A sedli komoušům na špek.
To proto jsme byli neúspěšní. A domino začalo padat. Já můžu být rád, že se přede mnou zastavilo. Že kruh se uzavřel a já zůstal jako zázrakem venku.
Když dostali strýce Emanuela a postupně i všechny jeho komplice, když pozavírali jejich pomocníky, i ty, kteří jim třeba jen někdy podali ruku, působilo to na mě zpočátku tak šíleně, že jsem se chtěl jít sám udat, abych se necítil jako zbabělec. Abych se celý život v noci nebudil hrůzou, že oni umřeli jako mučedníci a já přežil. Jenom díky tomu, že mě nikdo z toho kruhu neprozradil.
Tehdy se mi třásly i ruce a v noci jsem se až do odchodu do fabriky schovával v lese ve vlastoručně postaveném bunkru v hustém podrostu.
Chodil jsem jako tělo bez duše a zjistil jsem, že touha přežít a utéct z téhle šlamastyky je silnější než hrdost. A tak jsem se nepřihlásil.
A just ne! Já jim odsud uteču. A povím všem těm spravedlivým na Západě, jak jsme tady hrdinsky bojovali a jak moji spoluodbojáři mučednicky padli.
Strýce mi oběsili. Taky jeho dva nejbližší spolupracovníky. Ti ostatní si odkroutili Bytíz, Vojnu nebo Jáchymov.