Příběh Vilibalda Brože 3
Příběh Vilibalda Brože 3
Došlo na to, abych se zajímal, kudy utéct. Víte, tehdy se nedalo zavolat na telefonní číslo a říct: prosím vás, potřebuju, abyste mě převedli přes hranice do Bavorska. Přeju si komfortní službu pro dva lidi. Nejlépe s nosičem kufrů.
Tehdy se nedalo vypravit vlakem k pohraniční oblasti, protože ty zrůdy už západní hranici opatřily třemi pásmy střežení. Do toho posledního, zakázaného pásma, se většinou nikdo nedostal. Zapátrejte si v archívech a najděte si tam, kolika lidem se podařilo dostat na svobodu po roce 1952. A taky se podívejte, co museli ti odvážlivci – nebo chcete-li blázni – podniknout. Nejdřív potřebovali důkladně naplánovat, jak útěk provedou. To byly, milej zlatej, noci a noci hrůzy a bdění. A k tomu nám z rádia a z tlampačů vesele hráli, jak krásně se buduje česká a slovenská zem a jak kroutíme hlavami nepřátel a reakcionářů. A hlavami se kroutilo. Doktorce Horákové, církevním představitelům, zemědělcům a pak i komunistům. Kroutilo se a věšelo, jen aby se neřeklo.
Když jste to jako opaření poslouchali, už jenom to vám nedovolilo spát. A před očima jste měl znovu ty obrázky, kdy vašim známým brali domy a pole, vyváděli jim koně a krávy, viděl jste, jak odváděli do věznic a lágrů slušné lidi jenom proto, aby se zbavili inteligence a odpůrců.
Když už jste se k útěku přes hranice vůbec odhodlal, nesměl jste o tom nikomu říct. Mohli vás udat. I sousedi. Dokonce příbuzní.
Tak jak jste si ksakru tedy mohli obhlídnout, jak ta hranice vůbec vypadá a co vás tam čeká?
Hranici s Německem strážili absolutně důsledně. Po dokončení odsunu Němců z krajiny odkrojili pás někdy až 30 kilometrů široký. Nejdřív rozmístili budovy Pohraniční stráže. Dvacet čtyři hodin denně obchůzkovali pohraničníci se psi. To se ještě dalo utíkat. Když jste nedostal dávku ze samopalu.
Pak soudruzi přitvrdili a zbudovali dvojitou řadu ostnatých drátů, minová pole, osvětlení a strážní věže zvané špačkárny, které jako černokněžnické zámky nepustily nikoho. No a do drátů pustili elektřinu.
Takže jaký jste mohl vymyslet plán?
Podhrabat se?
Fajn. To by vás po několika minutách objevili. Co dál?
Prostříhat se, říkáte?
To jste potřeboval dobré nůžky na drát. Odizolované. Aby vás vysoké napětí nezabilo. Musel jste rychle stříhat ostnatý drát a nedotknout se ho. Víte, kolik chudáků to uškvařilo? Musel jste si vybrat úsek, kde vás neosvítila světla. No a když už jste se do zakázaného pásma vůbec dostal, musel jste doufat, že kolem v následujících hodinách nepůjde hlídka. A nezapomeňte, že prostříhat jste se musel přes dvojí dráty.
Takže – ještě si myslíte, že prostříhat se do Německa bylo v pohodě?
Každou vteřinu jste měl v pulsujících žilách ve spáncích stokrát zrychlený průtok krve, stokrát vidinu pout a nepředstavitelné komunistické vězení. Slyšel jste hlasy lidových soudců krákajících hůř než doktor Joseph Goebbels. Před očima jste měl kroucení krkem. Šibenici a ještě horší zrůdnosti.
Takže co dál byste dělal?
Přeletět rogalem, říkáte?
No jo, taky se o to pokoušeli, ale to v padesátých letech ještě ne. Létací stroje byly pořád v plenkách.
Takže sestrojit vozítko po drátech vysokého napětí? Haha. To je ten samý propadák jako s tím letounem.
Několik chlapů se dostalo ven, když byla porucha elektrického napětí. Ale to byla náhoda. Docela zázrak, řeknu vám.
Co dál?
Tak já vám prozradím, že se taky ještě dalo uplavat. Jo, šlo to vodní cestou. Hranici s Rakouskem tvořila řeka Dyje. Samozřejmě i tu hlídali. Z mostů a při březích. No ale spoustu kluků to napadlo. Umírali tak ve vodě. Utopili se. Nebo po nich šli psi. Nebo to koupili.
Takže – plán jsem měl. Přijedu na Moravu a přejdu vodní cestou.
Chytit mě přece můžou na západě území i na východě.
Nejdřív si zajedu na Moravu jako výletník a obhlídnu terén. Musím se tvářit, že komunismus žeru. Přestanu se schovávat v bunkru, přestanu se ustrašeně rozhlížet kolem sebe. Strýček Emanuel už je šest měsíců po smrti. Nikdo nepromluvil. Nikdo mě neudal. V továrně makám jako stachanovec. Ještě se musím třídně projevit a zúčastnit se nějakých těch brigád. Třeba při sběru amerického brouka. Nebo při stavbě mládeže. Přihlásím se dobrovolně. Maminka brečí. Upíná zraky ke zmučenému Kristu. Otec v posledním roce docela pije. A před námi je zamlklý.
I když dva nejzobrazovanější soudruzi našeho věku nedávno umřeli – nejdřív generalissimus Stalin a hned po něm náš prezident Gottwald – jejich přízrak nad námi stále visí jako satan na poušti.
Po pěti letech teroru už se skoro nikomu nechce válčit. Většina lidí se bojí. Potichu a s něžnou bolestí tlumí vztek pitím. Nebo se zavřou jako kdysi tajní evangelíci a pročítají ve sklepě prvorepublikové knihy a vzpomínají na dětství a mládí.
A co jsem měl tehdy v hlavě já? Vilibald Brož?
Stále ještě pomstu se zbraní v ruce.
Dokaž všem, Vildo, že utečeš a dostaneš se na svobodu.
Takže – vyjel jsem si na ten výlet. Na Moravu. Pro jistotu jsem si s sebou vzal děvče. Ani nevím, jak potom skončila. Vím, že byla celkem plachá. Poslušná. Toužila se vdát a osamostatnit se od rodičů. Komunisty ráda neměla. Ale nevzpouzela se.
Jmenovala se Anna a měla trochu vlnité hnědé vlasy. Doufám, že moc nebrečela, když jsem utekl, aniž bych jí něco řekl.
Tu noc před výletem na Moravu jsem poprvé po dlouhých měsících útrap a nočních můr usnul jako nemluvně.